Představte si uspěchané velkoměsto a chaos, který drtí. Jeho typickou mlhu tisknoucí se na luxusní výlohy, které osvětlují navoněné elegány a podřimující bezdomovce… ve světě milánských ulic postává uprostřed chodníků mladík s kytarou, který činí už několik let bezbarvé město barevným. Když o něm teď přemýšlím, mám před očima tolik momentů. Vidím například Paolovo tvář. Sedíme spolu zmrzlí ve venkovní kavárně, sentimentálně srkáme horkou čokoládu a s mlčenlivou soustředěností posloucháme neznámého pouličního umělce zpívajícího do večerních únorových ulic. Stojí u vchodu do metra a jeho hlas rozléhající se pod katedrálou nutí lidi vzdálit se alespoň na okamžik shonu a zastavit se. Malá intimní potřeba jim jednoduše zpomalí krok a zruší snad i na malou chvíli čas.
Claudio Niniano… Roky ho s naivní lehkostí potkávám v ulicích, ale nikdy jsem o něm nijak víc nepřemýšlela. Až nedávno jsem na něj náhodou narazila na facebooku a nemám žádný důvod VÁM ho tajit. S romantickou vůní a ve vynikající formě přímo z Milána. Napůl skutečného, tady ho máte!
S P A GƏ t A 